Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prozatím nejlepší progrockové album roku 2021 je z Íránu? No jo, pro mě tedy rozhodně ano. Jasně, že ty první dva měsíce roku jsou hodně málo, ale zatím se ke mě prostě nic lepšího nedostalo. A to jsem po poslechu několika prvních minut chtěl album "The Grey Line" odložit někam na příště. Trochu nešťastně totiž tihle Íránci své album rozjíždějí, intro "The Pendulum" příliš nenavnadí, nepochopitelně i další skladba začíná hodně uplakaně a čekání na trochu vzruchu tak trvá poněkud dlouho.
Dalo by se tedy začít nejprve výtkami, ke kterým patří občasné aranžérské necitlivosti a zbytečně roztahané mezihry například v třetí skladbě "My Wrecked House", kde k ostřejšímu metalovému přístupu chybí i náležitý zvuk. Na druhou stranu jsou ATRAVAN skupinou, která se soustřeďuje primárně na vytváření nálad, a k nějakému ostřejšímu metalu se propracovaná jen občasně přes až psychedelicky jemné rockové postupy, jež, když na to přijde, dokáže skupina postavit tak působivě, že mi místy připomínají ty nejlepší balady od QUEENSRŸCHE. Takže jsem v náladové části skladby "Vertigo" zažíval podobně příjemné uvolnění jako kdysi dávno při poslechu uhrančivé "Lady Jane" právě od QUEENSRŸCHE. Samozřejmě k tomu přispívá i slušný vokál, který sice ve vypjatějších partech není tak přesvědčivý, zato v jemnější poloze zní hodně působivě. Při hledání paralel občasně problikne v mozku i myšlenka na PAIN OF SALVATION a Daniela Gildenlöwa.
ATRAVAN jsou skupinou, která si se svými skladbami hraje, ba přímo pohrává, a s určitou uvolněností se nesnaží tvořit hudbu primárně efektní nebo prvoplánově poutavou. Jejich hrátky mi občasně připomenou staré MARILLION, je v nich také to nervózní kouzlo licitování se zvuky a citlivě vedené melodické linky bez potřeby udivovat instrumentálními finesami nebo kompozičními zvraty. Po většinu času tak skladby odchází až kamsi do zasněných poloh kapel jako GAZPACHO nebo ANEKDOTEN. Při potřebě srovnávat bych asi sáhl k druhé jmenované skupině, ale třeba i k PINEAPPLE THIEF, neboť stylově se ATRAVAN dají zařadit i někam hodně blízko k emotivní britské vlně neo-prog kapel.
Ve výsledku je "The Grey Line" hodně střízlivé progrockové album, k němuž je třeba přistupovat s trpělivostí a otevřeným vnímáním, klidná a jemná emotivnost je totiž hlavní devizou, kterou tihle Íránci dokázali do svých skladeb vpašovat s až podivnou nenápadností. Takže zavírám oči a jdu si to prožít znovu, už nevím pokolikáté.
Střízlivé progrockové album - s tím se dá bezezbytku souhlasit. A klidné. Žádné divočiny a krkolomné honění, spíše práce s atmosférou a sázka na jasné sdělení. Trošku mi to závání WOLVERINE v nejlepší formě, především asi zvukem a vedením klávesových linek, ale ATRAVAN mají dostatek vlastního výraziva. Jestli je to nejlepší progrock letošního roku je asi fuk, bezesporu ale hodně příjemný poslech s několika jasnými vrcholy. Půl bodu navrch díky touze pouštět si to dokola.
5. března 2021
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Dilemma
9 / 10
To oko na obale krasne vystihuje hudbu
Vyborneeeeeee pocuvanie
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!